Tělocvik nebo kroužek?

Posláno 25.5.2019  v Neherní ''moudra''

Dlouho zde nebylo něco zcela negativního, na co mám špatné vzpomínky a zcela negativní názor a pozitivní ani nikdy nemůžu mít. O čem je řeč? Dneska nic o YouTube nebo něčem podobném. Spíše se zeptám vás. Jak moc jste měli rádi na základní a střední škole tělocvik? Patříte k těm, kteří patřili mezi sportovní “hvězdy“ třídy nebo spíše k těm “loserům“, kterým se každý “sportovec“ smál a dobíral si je? No jen se pochlubte. Já osobně jsem nedobrovolně patřil k té druhé skupině jmenovaných (čili k loserům). Ale nebylo to proto, že jsem měl problém s tělocvikem jako takovým. Kdo mě nějakou dobu zná, tak ví, že nejsem žádný tlouštík a výkonnostní či gymnastické prvky v tělocviku mi nikdy nedělaly žádný problém. Dělal jsem i judo, kde toho pohybu bylo za potřebí kurva hodně. Čím to tedy je? Proč jsem já a ještě pár nejmenovaných jedinců byli za totální antitalenty jak v očích učitelů, tak v očích svých spolužáků? Já vám to povím.

 

Důvodem je totiž fakt, že to, co na základní nebo střední škole považujete za tzv. tělesnou výchovu je ve skutečnosti 9 leté (plus 4 roky na střední) nedobrovolné navštěvování “kroužku“ sportovních her. Ano tak to vidím já. To nemá s předmětem tělesné výchovy absolutně nic co společného. Neděláte tam absolutně nic spojeného s tělocvikem, ale jen hrajete míčové nebo jiné týmové hry. Takže jak říkám, nejedná se o hodinu tělesné výchovy, ale o kroužek sportovních her, školou povinný pro každého bez výjimky na schopnosti. V tělocviku se mají převážně probírat výkonnostní cvičení (tj. kliky, sedy lehy, dřepy, posilování na žebřinách, šplh atp.), dále gymnastická cvičení (kotrmelce, hvězdy, skánaní přes kozu či švédskou bednu, kruhy atd), atletické disciplíny (běh, hod koulí, člunkový běh, skok do výšky, skok do dálky aj.). Čas je na to všechno vyhrazený na celý školní rok. Navzdory tomu všemu se dohromady těmto aktivitám věnuje během školního roku (aspoň teda za mých školních let) zhruba pár hodin. Co se děje v těch zbylých hodinách? Posrané míčové a jiné týmové hry. Pro někoho lahoda, protože se vůbec nemusí snažit v jiných aktivitách, pro někoho je to hotová noční můra. Pro mě to rozhodně bylo daleko víc než jen noční můra. Pro mě to bylo doslova utrpení daleko strašnější než kdyby vám měli vytrhat všechny zuby u zubaře. Garantuju vám, že na každé škole to tak je a žádná není vyjímkou.

 

Jak jsem již řekl, nikdy jsem neměl problém splnit daný počet kliků (ne těch počítačových ty debile), doběhnout v průměrně dobrém časovém limitu z bodu A do bodu B, základní gymnastické prvky jako již zmíněný kotrmelec mi taky šly na výbornou (to kvůli tomu judu, kde jsme cvičili daleko víc než jen pitomé kotouly), ale jakmile došlo na sportovní hry, tak to pro mě byla konečná. Absolutně jsem se nechytal, nevěděl jsem která bije, a než jsem stihl zareagovat třeba na fotbalový míč, letící přímo ke mně, už jsem dávno ležel na zemi poté, co měl povalil na zem spolužák, který mě neměl zrovna v oblibě a tady měl příležitost si do mě žduchnout bez pardonu. Těch věčných chvilek kdy se kvůli mě nebo někomu jinému zastavovala hra a byli jste svědky nadávek ze strany vaších spolužáků a rýpavých poznámek ze strany učitelů jak to absolutně neumíte a proč to neuděláte tak nebo onak je opravdu nespočet. Nebylo to tím, že bych neznal pravidla dané hry nebo tak. Jde spíše o to, že já nedisponuji talentem na týmové a míčové hry. To je celé. Rád na to koukám, ale nerad to hraju. A jelikož jsem touto “hlavní“ schopností nedisponoval, ihned jsem byl i samotným učitelem automaticky zaškatulkován do pozice lajdáka a losera bez jediného nadání na tělocvik. Ať už jsem uměl cokoliv jiného, neumíš fotbal, basketbal atd = jsi loser. A teď si tuto situaci představte každý školní rok 1x týdně po dobu 6 měsíců. Každý týden na 2 hodiny stejná šaškarna, kdy neděláte nic jiného než jen trenujete na basketbal, fotbal, vybíjenou, florbal atd. Zbylé aktivity se udělají rychle za jednu hodinu jednou v roce, aby se neřeklo, ze se nejelo dle osnov. Pak zase zpátky k míčovemu ternu. K čemu mi je potřeba znát nějaký posraný dvojtakt? Proč ho trénujeme i 5 dvouhodinovek po sobě? K čemu ho využiju? Jsem snad nějaký basketbalista? V životě basketbal hrát nebudu a kdybych jo chtěl, přihlásil bych se do nějakého sportovního kroužku nebo oddílu. Je to hodina tělocviku nebo hodina sportovních her, zaměřené jen na fotbal, florbal, basketbal či vybíjenou? Není něco čirou náhodou špatně? Ano je.

 

Též by se nemělo rozhodně využívat dvojího metru a rozdělovat třídu na ty méně zdatné žáky a ty více talentované (kteří ve většině případů jsou pod ochranou tělocvikářů a jde to hlavně podle chování k nim poznat). Na každého má platit stejný metr a neměl by se hodnotit talent jen na základě toho, zda se někdo umí trefit míčem do branky nebo do koše. Každý má vlohy na něco jiného. Jak jsem říkal, já byl třeba relativně dobrý na tu atletiku, gymnastiku a výkonnostní cvičení. Ale těch se dělá oproti těm sportovním hrám daleko míň. Tím pádem jsem nikdy nedostal příležitost ukázat, že mám taky k něčemu ty správné vlohy a byl jsem pořád brán za jednoho z těch loserů, kteří nemají na tělocvik jako takový žádný talent.

 

2 komentářů k “Tělocvik nebo kroužek?”

  1. Tak já patřil do té druhé kategorie. Mě ty sportovní aktivity bavily. Ale stejně jako jiní, taky mi něco nešlo. Když jsme na základce šplhali po tyči, měl jsem komplex z toho, že mám vylézt ke stropu a dotknout se tam konce tyče. Vzhledem k mému strachu z výšek to byl hodně dobrý oser, když na tebe ze spodu čumí dav lidí a ty se jako děcko prostě začneš třást.
    Motání se okolo hrazdy mi taky nešlo, byl ve mně jakýsi pud sebezáchovy, takže i když jsem to dal, cítil jsem se prostě nedobře. Míčové hry jsem měl rád, šly mi ta nějak standartně. Neměl jsem rád basketbal, ale to jen díky učiteli, který mi dokázal za dva roky vztah k tomuhle sportu přivést až do nenávisti – ne že by mi nešel, ale nesnášel jsem způsob, kterým se vedl. Považoval jsem ho poté jako sport pro buzeranty 😀 Jakmile ses někoho dotknul, hned to byl faul. Pro někoho kdo hrál fotbal, kde se držel hráč na těsno, zónově a nebáli se skluzu či se dokopat 😀 to bylo utrpení.

    Souhlasím s tím, že díky těláku na základce se hodně děcek tehdy odradilo vlastně od sportu. Nevím teda jak to probíhá dnes, ale dle tvého psaní se vůbec nic nezměnilo – leč v devadesátkách se ještě kus té „atletiky“ opravdu dělal.

    1. Přesně jak říkáš s tím basketem 😀 Sport pro buzeranty 😀 Trošku do něj drcneš, faul, klepneš ho po ruce, faul, blokneš ho, faul. Jak mu mám asi pak sebrat ten míč? 😀 Co se týče těláku jako takového, tak mě to ani tak neodradilo, jako spíše znechutilo celý fotbal. Jakmile prostě vidím fotbal v televizi a ty nagelované herečky, které se hnedka po prvním faulu skácejí nazev a předstírají záchvat bolesti, je mi z toho špatně. I vlastně z celé české fanouškovské fotbalové komunity. Stačí se podívat na to, co vyvádí na stadionech Sparta, Slavie nebo Baník. Ten bordel a demolice co po nich vždy zbyde. Hrůza. Přesně též kvůli takovým pablbům se mi fotbal zhnusil. Místo toho, abych si užil dobrou atmosféru při sledování, se musí obávat a ohlížet, zda na mě z druhého konce stadionu neletí židle či dělobuch… A ten tělák s našima třídníma blbečkama k tomu jen přidává munici ještě větší. Ještě, že jsme v těláku nikdy nešli na bruslák hrát hokej, jinak by to dopadlo stejně jak s fotbalem si myslím. Hokej narozdíl od fotbalu mám rád a občas si na něj i zajdu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.