Archiv pro měsíc: Květen 2018

NES čili Nintendo Entertainment System

Posláno 19.5.2018  v Herní zápisník

Krom hraní her na počítači, značnou část mého dětství ovlivnila i jiná herní platforma. Platforma, kterou znají i mí rodiče a to už je co říct, dámy a pánové 🙂 Ona herní platforma nese název “Nintendo Entertainment System“ zkráceně “NES“. NES byla herní konzole vytvořená v 80 letech minulého století japonskou firmou Nintendo a právě v japonsku byla spíše známá pod názvem Family Computer, zkráceně Famicom a vypadala trochu jinak než poté americká a evropská verze. Tato konzole se nejprve prodávala pouze v japonsku, kde sklidila obrovský úspěch a do Ameriky a Evropy se dostala až o pár let později. Dneska by nad touto konzolí kdejaký novodobý pařan, který s touto konzolí nikdy neměl tu čest se vší pravděbodobností asi jenom mávnul rukou a dodal by k tomu, že co to je za bullshit? Žádná realistická grafika, žádný prostorový zvuk a jenom pouhé pípání a 8-bitová grafika. No, ale mojí milí zlatí, takhle kdysi herní průmysl ve svých plénkách vypadal. Tehda zpátky v době, kdy tato konzole by novinkou ze jednalo o něco revolučního. Tehda ještě takový přepych, co se týče video her, jaký máme dnes nebyl a pokud jste si chtěli něco zahrát, museli jste se smířit s arcade automaty někde v nějakých hernách nebo hospodách, kde vás to vždycky stálo nějakou tu minci. A právě toto změnil NES. Ano už předtím zde byla nějaká snaha ve formě tzv. Color TV Game, ale ve srovnání s následujícím  počinem, zvaný NES to byl prd ve větru.

 

Vlevo americká verze NESu a vpravo japonská verze NESu, zvaná Famicom.

 

 

Jak jsem již zmínil, tato herní konzole byla v té době revoluční. Nabízela možnost si zahrát tehdy velice běžné 8-bitové hry, které se prodávaly ve formě tzv. cartridgí (čti kartridží), což byly vlastně takové kazetky, které se poté vkládaly do speciálního slotu na konzoli, poté se zmáčklo tlačítko “power“ a už to jelo. Žádná instalce, prostě zasuň, pusť a hraj. Škoda, že se v moderní době od vydávaní her na cartridgích upustilo, protože pro mě to byl zdaleka nejlepší způsob, jak se hry mohly vydávat. V porovnání třeba s takovým CDečkem, kdy stačí načítací stranu CDčka trochu poškrábat, tak jste mohli své hře říci pápá. Cartridge jste mohli poškrábat, mohla vám na něj nechtěně ukápnout kapka vody nebo spadnout z větší výšky a hře samotné se nic nestalo. Pokud teda ono poškození nějak nenarušilo vnitřek cartrige nebo konektory, ale jen vrhní plastovou vrstvu, která sloužila jako ochrana právě před poškozením. Co se týče konstrukce cartridgi, tak existovala varianta jak pro Famicom a tak pro NES. Pro NES byly typické, že cartridge byla protáhlá trochu do výšky, za to co u Famicomu se spíše více podobaly tvarem kazetám do rádia.

 

K porovnání obě verze cartrigí pro hru Air Fortess

 

[Nahoru]

Archiv pro měsíc: Květen 2018

Způsobují video hry sklony k zabíjení?

Posláno 3.5.2018  v Herní zápisník

Velmi kontroverzní téma, o kterém si taky myslím svoje. Způsobují video hry sklony k zabíjení? Nebo dá se toto srovnat se závislostí na drogách nebo alkoholu? Ne. Pokud nejste nějaký (s prominutím) duševně labilní kokot zavřený v nějakém ústavu/léčebně pro mentálně choré, co má čirou náhodou přístup k počítači nebo konzoli. To, čím  televize krmí lidi, že nadměrné hraní video her po nějaké době způsobuje vražedné sklony je pouhý výmysl. Nic jiného než prachsprostý výmysl, protože všichni ti tzv. odborníci, kteří jsou většinou náhodní lidé oslovení někde random na ulici nebo nějací pseudo psychologové vnímají jen jeden úhel pohledu. Tito strašní experti na herní průmysl se tváří, jak této tématice strašně rozumí, ale nikdy nevnímají video hry všemy směry a existuje pro ně pouze jeden žánr hry. A to jsou akční střílečky a brutalita v nich. Pokud teda hraju třeba Postal (který je teda krvavý celkem dost), tak jsem automaticky považován za někoho, komu dříve či později rupne v bedně, z kůlny vytasí starou zrezlou kosu a půjde někomu kosit hlavy na ulici? Ano přesně taková je logika těch, co ony nesmysly vypouští v televizi z úst. Pokud má člověk vše duševně v hlavě srovnáno a není zbaven svéprávnosti, tak by ho nikdy nenapadlo po hodině strávené třeba u Super Mario Bros jít ven a skákat lidem po hlavě nebo skákat hlavou do stropu, snažíc se ho rozbít za účelem, aby se z něj začly sypat dukáty 🙂 Přesně takový případ tohoto negativního smýšlení vůči video hrám je i můj táta. Když projde kolem mě do ložnice a já hraju třeba nějakou pitomou adventuru, kde se jednou v nějakém okamžiku ozve zvuk výstřelu z pistole, tak už se mě táta ptá, kolik že jsem už jich v té mé virtuální “třetí světové“ zabil a jestli jak vysoké mám score. No, vysvětlovat někomu takovému, jak je trapný a vůbec ničemu nerozumí už nemám sílu.

 


Nejprve si zjistěte podstatu video her a teprve potom točte reportáž. Ale tak co. Negativní reklama je pořád reklama 😛

 

Setkal jsem se i s názory, že závislost na video hrách by se dala srovnat se závislostí na alkoholu nebo drogách. To snad nemyslíte vážně. Vůbec žádného laika co v životě video hry nehrál nenapadne, že existuje i jiný žanr her a že vlastně hry v některých případech vás toho dokáží naučit více než škola. Třeba já díky několika opakovaným hraním video her jsem pochytal hodně anglických výrazů (ne jen těch sprostých, jak by nějaký chytrák chtěl říct/napsat) a respektive mou celkovou úroveň angličtiny jsem piloval spíše ve hrách než někde nad nějakou učebnicí nebo nad slovníkem. Nebo třeba takové strategie. Ty vás krom jazykových znalostí dokáží naučit i logicky přemýšlet, smysluplně uvažovat a nebo adventury vás v některých případech naučí rozhodnout se, co je správné a co špatně. Bohužel ale média a bulvár vždy záměrně vyberou jen to špatné a co kazí reputaci hernímu průmyslu. Mluvím o již výše zmíněných duševně labilních jedincích, kteří u hraní her řvou jak blázni a když se je někdo pokusí od hraní odtrhnout, tak už nastupuje značná míra agrese. Myslím, že následující příklady mluví samy za sebe.

 

Takových pablbů je spoustu, ale tohle nejsou hráči, ale SRÁČI…

 

[Nahoru]